Série Artist Insights představuje Nigela Hitchcocka

Byl jsem druhý den na YAMAHA Live! Big Band akci v Londýně v Bloomsbury Ballroom. Louis Dowdeswell vedl kapelu a já si řekl - wow!! Jaký on je úžasný hráč! Hraje na trubku jako Maynard Ferguson s tak hutným zvukem a úžasnou intonací ve stratosferické oblasti rozsahu. Měl jsem tu čest za ty roky hrát s mnoha skvělými trumpetisty, ale Luis jednoznačně vede. Ale to není to, o čem to je.

Byl jsem nadšený, když jsem viděl mého oblíbence, Davea Bishopa, hrát na saxofon. Když mi bylo 11 let, tak jsem potkal Bishe na zkoušce NYJO. V té době již byl překvapivým hráčem bebopu. Jeho hrdinou byl báječný Tubby Hayes, po kterém převzal štafetu a nechal NYJO pokračovat ve stejném duchu. Jeho zvuk a jeho časování (stejně jako hra z not a styl hry na dřevěné dechové nástroje) byly a jsou bezchybné a já jsem k němu okamžitě začal vzhlížet, jako k vodítku a inspiraci jak hrát.

Samozřejmě zde bylo mnoho dalších, příliš mnoho na to, abych je zde všechny vyjmenoval. Ale například Jamie Talbot, vedoucí altové sekce v NYJO, na mě měl podobný vliv. Viděl jsem je poprvé sedět bok po boku společně na první zkoušce NYJO (National Youth Jazz Orchestra), na které jsem byl. A věděl jsem, že je mezi nimi speciální pouto. Vždy hráli jako jeden muž, jakoby byli nějak mentálně spojeni. Učil jsem se hrát jako Marshall Royal a Jonny Hodges (Basie and Ellington), ale právě jsem objevil Charlieho Parkera a Michaela Breckera a tito pánové pochopili také nový jazyk bebopu a funky.

Během mého působení v NYJO jsem je měl možnost vidět jen několikrát, ale pokaždé to byla nezapomenutelná příležitost, která mě velmi inspirovala k tomu, abych se jim podobal. Jsem velmi šťastný, že jsem během své session kariéry strávil tolik času. Jsou to skvělí přátelé, oba dva.

Takže když jsem mluvil s Bishem po této velkolepé Yamaha akci, tak řel několik krásných slov, kde vyzvedl, jak bylo hezké slyšet vedoucí alt, slyšet tóny zahrané přesně, se správným časováním, laděním, swingováním a se stylem, například: jemné změny dynamiky jednotlivých tónů, někdy náběh na tón zespodu, někdy přidání trochu vibrata na konec tónu. A to vše ne nahodile, ale úmyslně, protože tak jsme se učili hrát hudbu.

Dal mi ten nejvyšší kompliment, že “Strýc Andy by byl pyšný“. S odkazem na legendárního alt saxofonistu Andyho Mackintoshe. Popsal jsem tento okamžik Bishovi, když jsme hráli se Shirley Basseym. Bylo to mé první ‘skutečné‘ turné se superstar a nemohl jsem uvěřit, že jsem seděl vedle Bishe, s Andym Macem a Geoffem Daleym v altech a Jayem Craigem v barytonu.

Posadit se vedle dalších skvělých hráčů je opravdu ten jediný způsob, jak se naučit hrát. Můžete donekonečna poslouchat a dívat se na Youtube, ale dokud neucítíte ten vzduch vedle vás (nebo za vámi) vibruje a neuslyšíte tóny skvělého hráče sedícího vedle vás, tak nemůžete opravdu pochopit ten rozdíl.

Při první zkoušce byl pro mě rozhodující okamžik, kdy jsem si uvědomil, že hraju každý tón o několik milisekund před Bishem a Andym. Zastavil jsem se. Začal jsem velmi pozorně poslouchat vztah mezi jejich časováním a údery bicích.

Hráli jsme to znovu a teď jsem se snažil, aby mi časování sedělo stejně, jako jim. Na konci skladby řekl Andy: ‘Yeah!!‘ Bish se na mě podíval a usmál se. Řekl: ‘Podívej, je to o něco později, než si myslíš a musíš si na to počkat, aby to mělo ty správné koule. HaHa!!!‘

A právě tak se můj život změnil. Chápal jsem čas a časování jiným způsobem, cítil jsem to jiným způsobem a už nikdy jsem nemohl slyšet hráče, jak se řítí (ne táhnou!!), nebo necítí ten groove. Ze zkušeností, jako je tato, jsem se dozvěděl mnohem více, než jakýmkoli jiným způsobem. Klíčem k úspěchu bylo jednoduše hrát s lepšími hráči.

Když jsem pak já sám vstoupil na studiovou session scénu, tak jsem si uvědomil, že tento ‘Time Club’ je něco, co máme všichni muzikanti společné. To je to, co umožňuje lidem cítit hudbu s dalšími 20 hudebníky a okamžitě to zní, jako hotové album. Musíte se cítit dobře a mít společný cit pro časování. Ale to není vše.

Schopnost sladit váš zvuk s kluky kolem vás je také klíčová. A pokud všichni kolem mají stejnou představu o stylu, dynamice a vibratu a jemných modulacích, které tak obohacují tóny, tak se celkový efekt exponenciálně znásobí. Hudebníci mé generace a předchozích generací to chápou jako obrovskou a nedílnou součást celkového zvuku kapely.

Naučení se těchto schopností brzy vedlo k tomu, že jsem se stal součástí vzniku a tvorby mnoha skvělé hudby. Andy, Bish, Jamie a já jsme všichni sólisté s našimi individuálními styly a velmi dobře identifikovatelnými zvuky, ale v týmu hrajeme jako jeden celek.

Jako saxofonová sekce jsme spolu hráli na nesčetně sessions po celé 90. roky a doprovázeli umělce, jako Robbie Williams, Tom Jones, Bjork, Spice Girls, Ray Charles atd., stejně jako nahrávaly soundtracky k filmům a televizní znělky. Samozřejmě jsme také také všichni dělali spoustu jiných věcí. V té době byla spousta studiové práce!

Školení stylů hraní se předává z generace na generaci jako tajný recept. Styly kapel jako Glenn Miller a The Geraldo Orchestra na Bennyho Goodmanana, od Counta Basieho, Dukea Ellingtona a Nelsona Riddleho na Teda Heatha se předávaly v posledních 80 letech. Zdá se však, že se to může stát zapomenutým uměním. S každou novou generací se styl hudby dramaticky mění. Dny big bandů hrajících k tanci jsou neúprosně sečteny a provozovat v dnešních dnech big band je akt směřující ke konci!

V současné době je mezi hráči stále menší potřeba jednotného stylu, a proto se zdá, že hudebníci mají tendenci hrát jako jednotlivci způsobem, který je zcela soběstačný. Zdá se také, že každý má svůj odlišný koncept, nápad a vkus, pokud jde o hudbu. To zde bylo samozřejmě vždy, ale se společným smyslem pro styl.

Samozřejmě jsou pak některé z největších hudebních děl, které byly kdy vytvořeny, hrány bez vibrata, dynamiky, modulací a dokonalého ladění. Postačí dokonalé tóny a neuvěřitelné odhodlání. Ale já jsem si vždy myslel, že by to mělo být o volbě, ne jen o základním nastavení. A jsem velmi rád, že mám všechny tyto techniky ve svém arzenálu a doufám, že vydám zvuk, který vtáhne posluchače ještě PŘEDTÍM, než se rozhodnu který tón zahrát. Nemusí to být to pravé pro každého, ale já věřím, že by bylo smutné, kdyby hudba ztratila všechny stylistické vlastnosti předchozích období a ještě smutnější, pokud by možnosti tohoto digitálního věku připravily mladé hudebníky o příležitost sedět vedle lepších hudebníků, učit se od nich poslechem a vnímáním hudby, stejným způsobem, jakým byla VEŠKERÁ hudba předávána po tisíce let.

Od doby, kdy byl sotva teenager, ohromoval Nigel Hitchcock publikum svou úžasnou technikou a zlepšujícími se dovednostmi během celé své kariéry. Nigel vystupoval s mnoha známými umělci, mezi kterými nechybí taková jména jako Tom Jones, Wet Wet Wet, Beverley Craven, Ray Charles, Robbie Williams a Mark Knopfler. Vydal 3 sólová alba a dodnes pokračuje ve své úspěšné kariéře popového a session hudebníka. Nigel hraje na YAS-82ZGP, YTS-82ZGP a YSS-82Z.